Rybníkářství
V době „předrybníkářské“ (12. století) byl rybolov provozován v jezerech. Úlovků ale nebylo dostatek a nebyly tolik kvalitní, jako později kapři vypěstovaní v rybnících. Epocha feudalismu teprve započala první zakládání rybníků. Bylo to extenzivní hospodaření s půdou.
Ze 13. století jsou první zmínky. Pravděpodobně se jedná o oblast Západní Evropy. První úpravou bylo přehrazení potoků. Vznikaly tzv. „stavy“. Toto ale kaprům nevyhovovalo. Stály průtok vody čeřil „rybník“, zamezoval usazování bahna a řas. Kapři mají radši stojaté vody. Začaly se tedy stavět větší rybníky. Mezi nejznámější patřil tzv. Velký rybník, dnes známý jako Máchovo jezero.
2. polovina 14. století přinesla obrovský rozmah, co se týče zakládání nových nádrží. První se budovaly na klášteních nebo královských půdách- poddaní si své vlastní rybníky stavět nemohli. Vyhledávaly se přirozeně bahnité pánve v nížinatých oblastech kvůli snadnějšímu přetvoření a dopravě vody ze stok. Výstavba rybníku byla na chvíli přerušena husitským hnutím.
15. století byla doba rozkvětu co se týče kvality. Chov kaprů se zdokonalil. Kapři byli chováni podle stáří různě odděleně (např. se zvlášť choval potěr a staří „chovní kapři“). Provádělo se i přikrmování, zakládaly se nové rybníky a ty starší se zdokonalovaly. Důvodem tohoto pokroku byla také zvýšená poptávka po rybách. První větší vodní systémy začal budovat Vilém z Rožmberka, což byl syn Anny Rožmberké a Jošta III. Budovaly se i stoky. Velké rybníky měly vždy svou stoku, která sloužila k přivádění vody do rybníka. Tím se zabránilo aby byl rybník průtočný, neboť voda jen přitékala. Pokud bylo vody již přiliš, došlo k odpuštění stavidlem. Dvě nejvýznamější byly stoka Opatovická a Počapelská. Nacházely se na Pardubicku. Hlavní lokalty tehdy byly oblasti Hradce Králové, Litomyšle, Loketska a Plzeňska.
V 16. století se hlavní oblast působení přesunula do jižních Čech (oblast Budějovicka, Táborska, Zďárska). Zatápěla se zde bahnitá půda. Byly zde totiž četné bažiny, slatiny a nivy. S touto prací byl spojen hlavně rod Rožmberků.
Štěpánek Netolický je prvním z „větších zakladatelů“ rybníku. Působil především na Třeboňsku a vybudoval zde 9 velkých a 37 menších rybníků. Legendárním zakladatelem byl Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Věnoval se hlavně rozšiřovánímu a úpravám rybníků již postaveným, ale také jich spoutu založil. Mezi jeho nejznámější patří rybník Svět, kterému se dříve řikalo Nevděk a po té rybník Rožmberk.Poblíž zámku Hloboká zorganizoval stavbu rybníka Bezdrev a působil také v okolí Jindřichova Hradce. Na Moravě již méně. Byla to především oblast Telče a Dačic. Na horní Moravě to pak bylo Litovelsko a Olomoucko, na jižní pak Hodonínsko. Obchod s rybami byl také velmi populární. Ryby byly laciné a prodávali se většinou živé. Zde se naskytuje otázka: „Proč právě kaprovité ryby?“ Odpověd není složitá. Kapr je ryba velmi odolná. Vydrži dlouhou dobu nasuchu zabalené pouze v hadrech nebo v mokré slámě. Takto se i transportoval. Kapři se zabalili do slámy a narovnali na valník. V tomto stravu mohli cestovat i několik hodin s občasným pokropením. Mohli se tak vyvážet třeba i do Německa, nebo i dále. Jeho další výhodou je, že nepotřebuje příliš čistou vodu. Ba naopak má rád bahnité dno rybníka, kam se je schopen zahrabat a dokonce tam i přezimovat. Navíc je mírumilovný a nekonzumuje menší přislušníky vlastního druhu, jako je tomu např. u ryb dravých. Nakonzervovaný vydrží celkem dlouho. Jak jsem již předeslal, tak kapři se vyváželi. Byla to především oblast Rakouska. Kaprů bylo v té době nadbytek (16. století) a bylo i moc rybníků.
V 17. a 18. století tedy zakládání rybníků stagnovalo- dokonce se i vysušovaly. Roku 1786 bylo nejvíc rybníků na Táborsku (3474), naproti tomu nejméně na Žatecku (439). Na přelomu 18. a 19. století se feudálové rozhodli o radikální omezení vodních ploch. Důvody byly hlavně v tom, že byl hlad. Nebylo kde pěstovat obiloviny a okopaniny, nebo kde pást dobytek, ani nebylo kde stavět obydlí. Feudálové ve Zlatém věku zatápěli pozemky nevolníků vodou. Nyní se tyto pozemky vraceli do rukou původních majitelů. Půda se ale nemohla ihned využívat, jelikož po vypuštění bylo na místě bývalého rybníka dlouho bahno, které neumožnovalo pěstování zemědělských plodin.
To bylo něco k historii, nyní ve skratce o zakládání rybníka samotného.
První důležitý bod, který lokátor při zakládání rybníka hledal, byla výhodná poloha. Jak již bylo řečeno, ryníky se budovaly v nížinách a na přirozeně bahnitých prostranstvích. Nejvýnosnější rybníky vznikaly na úrodných půdách, což má také své logické vysvětlení. Nebylo zde potřeba příliš hloubit a dobře se sem sváděla voda koryty. Bylo zde dostatek travin, keřů a dalších úkrytů pro hmyz, který sloužil jako velice výživná potravní složka pro kapry. Tím se ušetřilo i za krmení- rybník stačilo na rok vypustit, do oblasti se vrátili členovci a přes léto hned po napuštění nemusel být brán ohled na krmení. Ryby si našly, co potřebovaly.
Po vyhloubení dostatčné plochy násladovala stavba hráze. Většinou se vytvářela z jílu, který se po malých vsrtvách dusal na sebe, až vytvořil vodě nepropustnou bariéru. Jíl byl případně zpevňován kůly. Po té se napustila voda již předem připravenou stokou, která do rybníka odváděla vodu z blízké řeky, nebo potoka. Většinou se nechal rybník nějakou dobu ladem, aby se vytvořilo bahno- živná půda pro vodní rostilny (nezbytečná součást krmiva). Vytvořily se také tůňky.
Na podzim byly vyzaseni první kapři a po důkladném krmení byl rybník připraven přibližně za dva roky na první výlov, kdy se upustila voda, aby rybáři snadněji vybrali ryby pro odchyt.
Velká část četsvě vylovených ryb se rovnou prodala na hrázi rybníka, zbytek se buď připravil na transport, nebo na místě usmrtil a po té usklaldnil. Tomu všemu ale předcházelo třídění ryb. Malé se házeli zpět. Rybáři se vraceli k rybníku ale i přes zimu, aby prosekali do ledu otvory, kvůli proudění kyslíku do vody. Stějně jako na chmelnici a vinici se nejvíc práce okolo rybníka provádělo předvšim na jaře, v létě a na podzim. V zimě se pak věnovali jiným pracem